On rozhodl za mne

Před letošními Vánocemi se mi stala zvláštní věc. Ale než se k ní dostanu, musím ještě zmínit určité souvislosti, aby všechno dávalo smysl.

Letošní advent jsem vůbec nedokázala prožít. Sotva jsem postřehla, že začal. Až o čtvrté neděli adventní mi došlo, že za chvíli budou Vánoce a taky mi to připomělo, že nemám ani jeden dárek a že je spousta lidí, které chci obdarovat. Za všechno může ta moje škola, vlastně si za to můžu sama, protože si pořádně nedokáži uspořádat čas, neumím s ním vůbec hospodařit a všechno dělám na poslední chvíli. 

Na Vánoce jsem se začala těšit až 22.12., kdy už jsem měla nakoupené dárky a přestala jsem se stresovat kvůli škole. A moc jsem se těšila domů: "Konečně zmizím z uspěchané Prahy a přijedu do poklidného domova." Měla jsem odjíždět 23. v sedm ráno z Knížecí. Nezaspala jsem, což se mi v poslední době stávalo často - zaspaná konzulatace, přednáška, a to jen proto, že jsem rýsovala někdy až do pěti do rána. Ne, dnes jsem nezaspala. Věci, které jsem si potřebovala odvést domů, jsem si všechny zabalila večer před. Vstala jsem dřív, abych se ještě v klidu nasnídala a v poklidu všechno stihla. Když jsem spolkla poslední sousto, s hrůzou jsem zjistila, že je půl sedmé a že během pěti minut musím být na tramvaji, jinak ten autobus nestihnu. Popadla jsem všechny svoje zavazadla, chňapla kabát a běžela jsem na tramvaj. To ráno mrholilo a mrzlo a chodníky byly jedna velká kluzačka. Na tramvaj jsem přiběhla ve 6.38, jenže jsem potřebovala jet ve 6.35. Ze zoufalství se mi chtělo křičet, ale nekřičela jsem, raději jsem zvolila mírnější formu: "Dobrý Bože, pomoz mi." Přemýšlela jsem, kterou jinou tramvají jet, ze které musím přestoupit na kterou a jaká tam bude nejrychleji. Nastoupila jsem do první, která přijela - z I.P.Pavlova jedou všechny na Karlovo náměstí. K mojí smůle to byla 22, která z Karláku pokračuje opačným směrem, než jsem potřebovala jet. Vystoupila jsem a běžela na Moráň. No, moc se běžet nedalo, něco mezi bruslením a rychlochůzí - děsila mě představa, že mi poklouzne noha a rozplácnu se na chodník a pak nebudu schopná vstát. Naštěstí se nesplnila. Při zjišťování čísel tramvají, které směřují na Anděl, přijela 16 a ta tam jezdí. V hlavě se měla zmatek: "Musím nastoupit! Ale ona nepokračuje dál na Knížecí?! A která z nich jo?! Musím se rozhodnout!" Během dialogu v mé hlavě a stálé nerozhodnosti, mi cosi slabým hláskem našeptávalo: "Nenastupuj." Tramvaj zavřela dvěře a odjela. Začala jsem si nadávat: "Vždyť jsem měla nastoupit, takhle to nesthinu. Autobus odjede a já se domů dostanu kdo ví kdy." Bylo 6:45. Uběhlo několik málo minut a přijela 4 taky jezdí na Anděl, ale v jízdním řádu má též napsáno, že nepokračuje směrěm na Knížecí, ale do téjle už musím nastoupit. V důsledku to pro mne znamenalo, že musím na Andělu vystoupit a doběhnout na Knížecí, což při tomhle náledí bylo nemožné stihnout. Napadlo mě, že bych se mohla pokusit zavolat na studentagency, aby autobus pět minut pozdrželi, pět minut by mi stačilo i dvě. Zavolala jsem, jenže slečna operátorka mi sdělila, že mají zakázano pozdržovat vnitrozemní autobusy, protože autobus by pak měl zpoždění jinde a na to navazují další spoje, a byly by z toho další problémy. Prostě to nešlo, i když před půl rokem to ještě šlo. Hovor jsem končila zoufalými slovy: "Takže můžu jen doufat, že to stihnu."  Začal jsem se modlit, byla jsem v nouzi, velké nouzi: "Prosím, ať pokračuje na Knížecí, moc by mi to pomohlo."

Víte, že v některých tramvajích existují elektronické tabule, na kterých se zobrazují stanice, do kterých má tramvaj ještě jet? Jela jsem takovou tramvají. A tahle jela přes Knížecí.

Bůh mi pomohl. Zabránil mi nastoupit do jiné tramvaje. On rozhodl za mne.
K autobusu jsem přiběhla minutu před odjezdem. Stihla jsem ho.

Jedno rozhodnutí, jeden okamžik...

Jak se zachovat v krizové chvíli? Jak se rozhodnout? A výsledek je vždy nejistý.
Bůh se stará, Bůh pomáhá. Stačí se v důvěře svěřit Pánu, na něj se dá spolehnout... vždy se na Něj dá spolehnout, nejen v nouzi .