Posvítil mi na cestu

Už je to pár let, co se mi stala tahle zvláštní příhoda, ale stále si jí pamatuji jako by to bylo včera, co se mi to přihodilo.

Byl pátek pozdní letní večer a vracela jsem se ze spolča. Bydlím na vesnici a na spolčo jezdím do tři kilometry vzdáleného městečka. Dneska bylo hezké počasí, a tak jsem vyrazila na kole. Bylo už tma a já nepředpokládala, že pojedu domů tak pozdě v noci, tudíž jsem si zapomněla důležitou výbavu na kolo - neměla jsem sebou žádné světlo ani světlo na kolo, ani baterku, ani mobil... nic čím bych si mohla posvítit. K mojí smůle byl zrovna měsíc ve fázi nov, tak nebylo vidět ani půl metru přede sebe. 
Nevěděl jsem si rady a protože nepřipadalo v úvahu slést z kola a jít pěšky, prosila jsem Boha, aby mi nějak posvítil... jakkoli.
Když jsem byla v polovině své cesty, přijíždělo auto v mém směru. Hlavou mi proběhla myšlenka: "Teď si mě nevšimne a já skončím v příkopě." V okamžiku, kdy kolem mne mělo projet, zpomalilo a jelo stejnou rychlostí jako já. Říkala jsem si: "Co je to za blbce, že mi dělá doprovod?!" Gestem ruky jsem ho poslala pryč.
Když mi mizelo na obzoru, svitlo mi a mě došlo: "Vždyť mi svítil na cestu, to Bůh mu vnuknul tu myšlenku, aby zpomalil a posvítil mi na cestu, abych viděla. Poslala jsem ho pryč. Proč?!" V té chvíli jsem byla slepá, neviděla jsem pomoc od Boha.

Kolikrát prosíme Pána o pomoc a když pak přijde, tak to nepovažujeme za vyslyšení naší modlitby, protože si splnění představujeme úplně jinak. Ale Bůh je přece všemohoucí, stará se o nás, tak proč mu nedůvěřujeme?