Už je to pár let, co se mi stala tahle zvláštní příhoda, ale stále si jí pamatuji jako by to bylo včera, co se mi to přihodilo.
Byl pátek pozdní letní večer a vracela jsem se ze spolča. Bydlím na vesnici a na spolčo jezdím do tři kilometry vzdáleného městečka. Dneska bylo hezké počasí, a tak jsem vyrazila na kole. Bylo už tma a já nepředpokládala, že pojedu domů tak pozdě v noci, tudíž jsem si zapomněla důležitou výbavu na kolo - neměla jsem sebou žádné světlo ani světlo na kolo, ani baterku, ani mobil... nic čím bych si mohla posvítit. K mojí smůle byl zrovna měsíc ve fázi nov, tak nebylo vidět ani půl metru přede sebe.
Nevěděl jsem si rady a protože nepřipadalo v úvahu slést z kola a jít pěšky, prosila jsem Boha, aby mi nějak posvítil... jakkoli.
Když jsem byla v polovině své cesty, přijíždělo auto v mém směru. Hlavou mi proběhla myšlenka: "Teď si mě nevšimne a já skončím v příkopě." V okamžiku, kdy kolem mne mělo projet, zpomalilo a jelo stejnou rychlostí jako já. Říkala jsem si: "Co je to za blbce, že mi dělá doprovod?!" Gestem ruky jsem ho poslala pryč.
Když mi mizelo na obzoru, svitlo mi a mě došlo: "Vždyť mi svítil na cestu, to Bůh mu vnuknul tu myšlenku, aby zpomalil a posvítil mi na cestu, abych viděla. Poslala jsem ho pryč. Proč?!" V té chvíli jsem byla slepá, neviděla jsem pomoc od Boha.
Kolikrát prosíme Pána o pomoc a když pak přijde, tak to nepovažujeme za vyslyšení naší modlitby, protože si splnění představujeme úplně jinak. Ale Bůh je přece všemohoucí, stará se o nás, tak proč mu nedůvěřujeme?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.